Kam hledím, slunce, vzduch je plný jasu,
u řeky kvetou oleandrů růže,
a sladký van si v pinií hrá vlasu,
co někde pták si zpívá, co jen může;
jak v ženy zrak zříš, hlava se ti točí,
a tušíš, s kouzly že tu hrá se zlými,
když tu jsem tvojich nezapomněl očí,
kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi!
Od rána k noci moře v sluch mi zpívá
tak konejšivě, jak jen ono umí,
že nová krev se do žil starých vlívá
a znova rostou illusí všech rumy;
jak harfy nebes při bohatém kvasu
tu stojí laury, hudba line jimi,
když tu jsem tvého nezapomněl hlasu,
kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi!
Paláců starých bílý mramor svítí,
a vnitř to dýchá věčné krásy dechem,
a číše láká k svůdné vína síti,
z ní samo slunce piješ lačným spěchem;
a venku pne se bezoblačné nebe,
a růže planou, nebojí se zimy,
když tu jsem, dítě, nezapomněl tebe,
kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi!