V měsíčním světle chvějí se, chvějí
sněhově bílé lilije,
jak na dívčím když obličeji
se snivá záře rozlije.
Čistoty dětí, lásky světic
a bílá záře panenství,
kdy tiché snění, hlavou letíc,
jen křídlem duši rozechví.
A ty spí na svém čistém loži
a rozpuštěný mají vlas,
pod krásnou hlavu ruce složí
a skloní hedváb dlouhých řas.
A ty spí v tmavu s rakví chladnou
v hluboku na dně mohyly,
a lilije jim bílé vadnou,
jež v ruce dnes jim vložili.
A prvých duše v snu se chvějí,
ač neví proč a co svět zlý.
A noc je tichá – v závoj její
ty druhé skryty, pevně spí...