Ve skále strmé obrovský lev bílý
hle, v sluji leží – díky mistra dlátu! –
a jako rek sám klidně umírá tu,
co k tlapám hlava královská se chýlí.
Je mrtev; šíp, jejž luza, zvyklá blátu,
naň mrštila, až k srdce dolét’ cíli,
však ještě teď, v té skonu svého chvíli
je přec to lev, král v celém majestátu!
Wie prächtig! jásá Němka z říše bledá,
co Angličan něm oči k soše zvedá
a v Baedeckru kdos vzlet svůj hledá spěchem.
Ten šeptá a ten poučuje robě.
Já na domov jsem v dáli vzpomněl sobě
a povzdychl si neslyšeným vzdechem.