Dá vládnout sebou jako kotě bílé,
jež na dětském se klíně v slunci zhřívá,
dá houpat se, psu sedět na svém týle
a poslušně a pokorně se dívá.
Vůz táhne, třeba ježí se mu hříva,
a před bičem se sehne každé chvíle,
v prach dá se svalit a svou bolest skrývá –
ten hloupý lev, on neví o své síle.
A přec by rázem mohl zatřást mříží
a strhat vše, co poutá ho a tíží,
a jedním vzmachem střásti, co ho trudí.
A přec by mohl skokem volný býti
a skončit mžikem nečestné své žití,
ó, lve, ó, lve, kdy lev se v tobě vzbudí?