Po žáru denním večer se tichý
nachýlil v stínu nad zemí,
bez lidu byla luka i líchy,
povadl západ s růžemi.
Nebylo slyšet lásky ni záště
jediný výkřik zoufalý,
jakoby s touhou do stínu pláště
krajiny celé padaly.
Nebylo záře v kraji tmou skrytém
v té velké chvíli oddechu,
světluška jenom s malým svým třpytem
upadla s keře do mechu.
Nebe však bylo, šeré a chladné,
drahokam velký nad plání,
všecko jenž světlo, které pil za dne,
vyzáří v tichém blýskání.