LESY

Jak modrými se tmíte pod nebesy, zřím s láskou na vás, lesy, moje lesy! A hlavou mojí zadumanou letí, jak vašich korun milý táhlý šum,

co od dětství jsem ke dnešním až dnům chvil sladkých prožil v svěží vaší změti. Zprv za motýlem dal jsem se k vám v let, zrak lákal skály mech i zlatý květ,

kapradin vějíř, jahod zralý plod, jenž rděl se nachem ve vysoké trávě; sled zkamenělých tvorů zvedal v slávě jsem v starém lomu, z čistých píval vod.

Leč zvolna počlo všecko řečí jinou mluviti ke mně. Ne, to nebyl již jen listí šum, co vzduchem vlá – ó, slyš, to šept a vzdech a ston, to tiché plynou

sny lesa, jeho paměti a báje, to pohádka (a já jí rozumím!), co zní a dýše kol a v šeru hraje a opřádá mne snění pavučinou.

A já jsem znám, ó, já jsem znám tak s vším! Keř vítá mne, a strom mi vypravuje, zřím kahan gnómů blýskat v šeru sluje, řad postav táhnout z hlubin tajemných;

roj elfů šplhá na ohebné stonky, ti honí se a ti se kryjí v zvonky, a rusalčin kdes zazněl sladký smích. Pak do pradávné vesnívám se doby,

kdy hvozd a hvozd jen kolem v šíř i dál a bratr zvěrů, drsný člověk skal, z medvědí kůže hrubý šat si robí. Zřím: Na temeni vrchu oheň vzplál,

snad žertvu bohům zapálil žrec vzňatý, snad signál k boji to... a z dálky v sluch mi padá pokřik válečný a ruch, a štíty duní, třeskně znějí mlaty...

Ne, vše to sen... Kol hluboký je klid. Kam v pošetilém zabloudil jsem snění? A přece zas, jak spásy když mi není, za chvíli slyším lesní rohy znít,

a v lesní úval, chladný tak a šerý, tlum sjíždí pánů vznešených a dam v sametu tmavém s vlajícími pery; a na psovodů šňůře skorem škrtí

se, zdržováni mocně, diví chrti, jak chtějí v před jen k temným houštinám. Zní halas lovu kol a ve snech ruší a vytržení zbožném eremitu,

jenž pod skalou kdes v poustky svojí skrytu samotou z hříchu očišťuje duši... Tak sníval jsem... To bylo v onen čas, kdy prvních písní nesmělý dech třás

se na rtech mých. Leč když jsem, leže v mechu, do korun díval se a v dumách zřel, jak vítr nejdřív jednu rozechvěl, pak druhou, třetí v horoucím svém dechu,

až celý les se v změti rozkolíbal a rozezvučel jako slap a hýbal: tu zchvátila mne touha strhnout dav a na křídlech vznést písní čaru plnou,

sta duší rozchvít vzletu širou vlnou a kouzlem ovát na tisíce hlav. Mé čelo žhnulo, srdce plálo horce, a mnohou píseň radosti i hoře

jsem vyvážil z dna šumícího moře vašeho, lesy, s tichým plesem norce. A pozděj prchal ve vaši jsem tiš s obrazem drahým v srdci, kříž a kříž,

bloudíval spletí cest i houští vonnou, z tmy hlubin třpyt' mi drahých očí plam, a nikdo, nikdo neviděl mne tam rozpínat náruč větví za oponou,

jen vy, ó, lesy, důvěrníci lásky. Chvil vzpomínám, kdy pod klenbou jsem temnou dlaň drahou k ústům zved a cítil, se mnou že štěstí jde. A vy tak zářily jste,

mé lesy, jako úsměv duše čisté, a ptáci jak by spojili své hlásky v jedinou píseň blaha. Kde zní dnes? Šel život dál... A často pak jsem ztrácel

se v stíny vaše, jizev pln a ran, když osud sny a snahy moje kácel a za mnou smích se kruté zloby nes jak sykot hadí, krákot černých vran.

A klid váš zase mír mé duši vracel a víru v sebe. Tratil se můj stesk, když spatřil jsem, jak vichry rvou vás divé a přece vzdorně stojíte jak dříve,

jak po mnohém sjel kmeni modrý blesk, leč nezdolal jej. Tak jsme žili spolu, ó, lesy moje, v radosti i bolu, a doposud můj krok rád k vám se béře

pro těchu, píseň, vzpomínku a snění, pro chvíli klidu, pro mžik zapomnění, kde nevyruším nikoho krom zvěře; kde přátelé, již nezkřiví mně vlásku

a vítají mne vlídně ve svůj střed, kde netřeba mi kroužit zdobných vět a na tvář tisknout licoměrnou masku, kde volně dýchat lze a bázně prost

si vzdychnout mohu, vzkřiknout z duše hloubí a nechat v dáli svět a společnost s hrou, shonem všedním, s nímž se krutost snoubí, a do modrých se výšin jenom dívat

a nad hlavou čas nechat tiše splývat...