Kdys lesní stezkou šel jsem v června záři
a bylo mi tak volno, kalamáři
a péru že jsem uprch, jako školákovi,
jenž minuv školu, ve trávě si hoví.
Jak doušky vína pil jsem lesa vůni,
za ptáky zíral v houšť, kde asi trůní
jich malé hnízdo, stihal paprsk bílý
a modrými se díval za motýly,
když umdlené již oči moje náhle
do písku padly, v půdu stezky spráhlé.
Tam bylo živo! Mravenci a brouci
se černali tam malí v záři žhoucí
a hemžili a lezli, pobíhali,
jak mák by se to sypal zamodralý,
a já se ptal, co jda tou stezkou zlatou,
jsem ušlápl jich pod svou drsnou patou.
Proč? Jakým právem bráti směl jsem žití,
co bez mé vůle žije a chce býti?
Že člověk jsem? Že neslyšet jich steny?
Má ve přírody dílně více ceny
můj život snad než tichý život jejich?
Šel dále jsem, však nyní při kročejích
jsem k zemi hleděl, stále pozor dával,
ba po špičkách jen kráčel – krve nával
se hnal mi k hlavě, krůpěj potu mnohá
mne polévala, a přec ještě noha
co chvíli život utlačila sterý,
jak vířil tady všude, všemi směry.
Nervósy pln a slábna víc a více,
jsem od pěšiny posléz odtrh líce,
odvrátil hlavu, přimknul víčka k sobě
a pevně nastoup’ na své nohy obě,
nic nedbaje, že kráčím v službách smrti,
že každý krok můj životů sta drtí,
a mrtvoly se na mou obuv lepí...
V ten mžik jsem chápal, proč je osud slepý.