Tou lesní stezkou před lety jsem šel
a zdálo se mi, že mi po boku
jde samo Štěstí. Jak jsem vzhůru spěl,
jak mizela mi země v hluboku!
Ba v hloubce se mi tratil celý svět
s vší prosou svojí. A kol zářil les
a zpíval pták a voněl keř i květ
a cesta jak by vedla do nebes.
Tak lehce jsem jí stoupal výš a výš,
jak bych byl strhal všecky řetězy,
kam’s v kraje snů, kam’s v pohádkovou říš,
v ráj lásky, která jde a vítězí.
Zrak hořel mi a úsměv na ústech
plál jako slunce, v něž se stápěl hvozd,
jak pták jsem cítil křídla v plesný spěch
a jako strom jsem v pýše rost a rost.
A v duši mojí – ó, tam pramenů
sta výskalo a pestrých honilo
se motýlů jak živých plamenů,
sta písní pělo, zvonků zvonilo...
Jak zdá se mi to dávno! Jdu tu zas
tou známou stezkou lesní, zvolna jdu;
vidino štěstí, jež mi zmizela’s,
zda ani zde tě na mžik nenajdu?
Vše září, voní, zpívá zase kol,
jen les mi nějak smutněj’ šelestí –
a srdce svoje jakbych na vrchol
nemohl pro tíž ani vynésti.