Jde pod strání
a uhání
a zpívá si a skáče.
Co kaménky
a pomněnky,
co pějící mu ptáče?
Kol olšiny
a kaliny
a vrby ztrouchnivělé;
leč nedbá, stín
že trav a třtin
se v čistý proud mu stele.
„Hej, brachu, hej,
v dál nespěchej,
kde najdeš krásu jinou?
Tam vyschneš snad
neb budeš jat
a svět tě zkalí špínou!
Zde v zátiší“ –
Ne, neslyší
a směje se a pádí,
jak řek’ by: Lež! –
Nu, vzpomeneš
si na své vlastní mládí.
Chtěl’s, ó, ten let!
též vpřed jen, vpřed,
kde lesk by skráň ti zlatil –
ó, jak bys rád
teď v lesní chlad
se k tichým snům svým vrátil!