To srdce není opuštěné,
jež jenom jednou milovalo,
a jak strom z jara v listí žene,
tak v zeleň svou a v květy hnalo.
Ach, přešlo všecko. Květy zvadly
a opad’ list, jak vždy to bývá,
a za jesenní mlhy schladlý
se u lesa strom pozachvívá.
A přešly všecky štěstí chvíle,
kdy slza maně vstoupí v řasy,
kdy líbají se ruce bílé,
a kdy se hladí drahé vlasy.
Ty chvíle a ty okamžiky,
ten zápal a ti snové čistí,
ty schůzky a ty teplé rtíky:
to vše je jako spadlé listí.
Snad řekne kdo: Proč v suché strouze
kol stromu toho listí hnije?
A strom ten starý z něho pouze
jak srdce z mrtvé lásky žije.