Vítej mi, klenutí nad lesem,
vítej mi na tisíckrát,
pořád tím starým snílkem jsem,
který tě míval tak rád!
Tebe a ztracené pěšiny
v zatmělý, hučivý les,
slunečné prouhy, kde z květiny
třesavě motýl se vznes’.
Hej, brachu, potoku, není vhod
srovnat krok? Letíš? Nuž, leť!
Víš, jak jsme hřměli vždy o závod?
Co nám byl kámen, co zeď!
Ty jsi tak veselý posavad,
a já jen schýlený klas,
ale té písni tvé, divně jat,
naslouchám s úsměvem zas.
Sosny mé s veveřic přelety
v šeři, kam nevnikne zrak,
jak jsem vás miloval před lety,
ještě vás miluji tak!
Ještě rád spočinu na kmeni,
v modravý ulehám stín,
ještě rád za listů šumění
hlavu dám na snění klín.
Je mi dnes v zášeří, pod stromy,
jak bych měl sepjati dlaň,
tolik že po bouři zbylo mi,
těžkou když splatil jsem daň,
aby mě zladila s ptačích hnízd
píseň, jíž vlní se sad,
aby mě dojal i suchý list,
který mi před nohou pad’.