Tu tam přes kmenů hnědou kůru
poslední záblesk zakmitne,
ve trávě zvonek pohléd’ vzhůru
a zamknul oko blankytné.
Je ticho, ticho. Nikde zvuku,
jak někdo prst by k ústům vztáh’,
i kukaččino slední kuku
kdes zaniknulo v hlubinách.
Les žije sobě. Plášť si tmavý
ze stínů přitáh’ k rameni
a jak, když sám je, básník pravý,
v dumání pad’ a myšlení.
Oddých’ si volně, jeho dechem
se nehnul ani stromů list,
ó, tiše tiše nyní mechem,
les počal novou píseň příst.
To bude píseň o svítání,
o slunné záři, o letu,
o červánkovém prokmitání,
o rosných slzách na květu.
O těch, kdo tady v mladých letech
rty k sobě prvně sklonili,
o zbloudilých a spících dětech,
jak na květině motýli.
O, tiše, tiše! Všecko dříme,
a vše to jsou sny duše mé –
však my tu píseň uslyšíme,
až z rána v lesy půjdeme.