Les, který tady životem zvem’,
hluboký, dlouhý a tmavý,
neslyšen, neznám, honí kdos v něm
všecko, co bílý den zdraví.
Ukryj se v bázni pod stmělý strop,
utaj se v stínu a šeři,
někdo již stoupá do tvojich stop
a již ti do srdce měří.
Přes chvíli stihne někoho šíp,
a ten se bez ducha kácí;
nevíme ani, zda je tak líp,
anebo všecko-li ztrácí.
Tak to šlo včera, tak to jde dnes.
Kdo jen ten hrozný luk nese?
Smrť, to je pouhý poslušný pes
pro kořisť mizící v lese.