Náš bratr Josef, milá sestro má, ten kdyby nebyl zrodil na trůně se náhodou, snad byl by zahynul co nebezpečný buřič v žaláři.
Měl dobré myšlenky, leč překotně je v život vtěloval a zvláštní dar měl: popuzovat proti sobě vše, oč moh’ se opřít – stavy, šlechtice
i církev svatou, vše, krom sedláků. Mně zdá se, jinak třeba vládnouti: být s všemi dobře – příliš nehýbat tím starým zdivem, jinak zhroutí se.
Jen opravu zde, kousek stavby tam a připravovat půdu – každému cos dát a slíbit – trochu povolit a přitáhnouti trochu jinde zas.
A vidíš, sestro, všecko daří se. Klid v Nizozemí mám i v Uhersku i v českých zemích – oněm hodil kost jsem a těm kůstku – jak byl z koho strach –
a církev ticha, jak jsem odstřihl pár Josefových planých výhonků, jež ceny nemají. Dal v Čechách jsem se korunovat – zvláštních závazků
však nepřijal, nu, svolám český sněm, leč neobnovím českou kancelář a sněm si také přerůst nenechám, však za to zase pánům povolím,
kde bolí je to nejvíc – v robotě. Tak bude pokoj, a co hlavní je, vše zůstane, jak bylo při starém, a z hrobu, myslím, bude žehnat mi
sám Josef, jemuž všecko na konec se drtilo již v rukou. Česká řeč zas ozývat se více počala, a sama šlechta v Čechách, zdá se mi,
s tím koketuje hnutím. Nehodlám nic podnikat v tom – je to dětinství – ta řeč je mrtvá – ne-li, plamínky to poslední jsou, které vyšlehnou
vždy trochu výš, než oheň uhasne. Leč badat o té řeči učeně, jak o památce staré, nemohu a nechci bránit. Proto povolil
jsem na universitní v Praze stolici pro tento jazyk. Budou vděčni mi a ještě víc je k sobě připoutám, a bude přec to míň, než kdyby měl
na poslední vsi kantor učit mu. V tom v Josefových jít chci šlépějích a neuhnout se – – – – – – – – – – – – –
Cookies on Poetry Cove