S červánkem z toulky jezdili jsme domů,
kde bílý dvůr nám z dálky kynul vstříc,
má sestřenka, já hoch a starý strýc,
co alej lip se skvěla v slunce lomu.
Své natrhané květy v stínech stromů
jsme rovnali si cestou do kytic,
a botaniku vykládal nám k tomu
náš hostitel, až planula mu líc.
Leč my? Ach, Bože, kde je ráj těch roků?
Jí lásky květ se tajil ve hluboku,
já ve své duši cítil nové žití.
Květ písně první pučel v jejím lemu,
ty květy zde co byly proti němu?
A strýc se divil, že jsme roztržití!