Praporů sta s domů vlaje, v třídách píseň, šum a ruch, davy křičí, hudba hraje, ruku tiskne druhu druh.
Každý jak by bázeň střásl, jak by dýchal volněji, na rtech úsměv, v očích záře: Legie se vracejí!
Však již táhnou... Na rameni každý pušku, řad a řad; v tvářích čteš jim utrpení trudných let a bolných ztrát,
ale v očích klid a sílu a tu skromnou reků zvěst: Za svůj národ jsme se bili, jak nám kázal cit a čest.
Hle, ti reci! Za nás nesli ran a trýzně těžký kříž, za nás zvedli prapor skleslý – matky, vzhůru děti, výš!
Ukažte jim hrdiny ty, ať se krása oběti na celý jim život vtiskne do duše a paměti!
Chtěl bys, na ty tváře patře znavené a osmahlé, každému říc: Bratře! – bratře! do náruče rozpřáhlé
sevříti ta srdce mužná, každou stisknout tvrdou dlaň, která v dáli dobíjela habsburskou tu kletou saň.
Hle, ti biret na své hlavě, u Verdunu stáli as, a ti s pérem, na Piavě divoký šli na zápas.
A ti statní s beranicí, padnout stále hotovi, rozbíjeli v ruských pláních pouta nám a okovy.
Vítejte nám, hrdinové, do volného domova, však vás plno práce nové čeká tady poznova!
Co tu cárů přešlé moci, co tu sporů, vad a chyb! Ale nyní, co jste doma, bude líp, ó, bude líp!
Vy, kdož hlavy srazili jste orlu říše prokleté, i saň zisku v snaze čisté shladíte a potřete;
tuhým svojím řádem spiati, bleskem svojí ocele, vyžnete a spálíte stoh sveřepu a plevele!
Již jsme zase v klidu zmdleli, zapomněli křivd a vin, krutí k sobě, k nepříteli slabí jsme, řad lehkých třtin.
Ale dnes páž sílu cítí, srdce jihne nadějí, na rtech úsměv, v očích záře: Legie se vracejí!
Cookies on Poetry Cove