„Hej, bratře, Bruno, ještě jednu číš! ty s každou váháš, skoupě otálíš, a víš, jakou mám palnou žízeň přec – tak! – starý – tak! je malovat zlá věc
tak na sucho!“ Jak stín se Bruno zved’, vzal číš a šel, však bručel venku hned: „„To už je vína, Bůh mou duši spas, a práce nejde k předu – to je čas,
co počal fresku, nejsem přeci slep: zeď neplní se, za to prázdní sklep!““ – A naplniv číš, plnou zlosti tvář, se frater sklepník šoural v refektář.
„Hej bratře, Bruno!“ – „„Dobře, jdu již, jdu, však poslední dnes číši vidíš tu, víc nedám již, je po něm ti jen líno!““ „Jak?! barvám oheň, štětci vtip dá víno
a pevnost ruce – co víš o tom ty!“ A malíř doušek učinil, však rty jen po něm skřivil, prsknul, zlostně děl: „To že je víno? Žel mi je ho, žel!
Tys křtil je vodou, otrok pudů zlých, to, bratře, Bruno, smrtelný je hřích, a nemine tě peklo, síra v něm a oheň věčný!“ – Bruno s úsměvem,
že dobře, bručel. A tak bylo denně. Však zatím obraz rost’ na vlhké stěně, a krátce jen, a mnichů konvent stál před dílem celým mlčky opodál
a legendu v něm zobrazenou čet’. Šel Kristus pouští, práh’ mu žízní ret, jak vedrem spěl, a cítil náhle hlad. Tu zázrakem vzrost před ním hustý sad,
kde stromy zvaly ve stín svůj a mír, a vzduchem jak když ptačích křídel vír se vlní, malí andílkové plaví se sletují a před Krista stůl staví,
a Kristus sedá, úsměv na svých rtech. A andílkové, jaký ruch a spěch! mu posluhují. Chléb mu nese ten a onen ryby; všecek upachtěn,
a vysoký že pro něho je stůl, na špičky nožek s misou vystoupnul. A jiní sedli v kruhu ke prameni, kde nabírají vody, jež se mění
na víno sladké, druzí letí s ním, dvé andílků pak s líčkem buclatým, hle, stranou pláče, případ nemilý, jak létli, talíř s krmí rozbili.
Však co tak tichý slaví Kristus kvas, k studánce lstivý přiblížil se ďas a nabral též, a třeba mistr svodů v svém poháru má nezměněnou vodu,
přec lakotně k svým prsoum tiskne jej. Ten na obraze zřeli mniši děj. Však na ďábla tak jako na povel všech pohled nyní pátrající sjel,
a refektářem otřás’ bujný smích, hle, frater sklepník v rysech ďáblových se krčí v kápi – v říze mnišské sám, jak šeptal by si: Mám já víno, mám,
leč nedám krůpěj! Věru, on to, on! A refektářem zvučel mnichů shon a ruch a smích, jak mistrův jal je trest, jen Bruno stranou mlčky svíral pěst.
Od oné chvíle přešlo na sta let. Je tichý klášter, jenž tak druhdy kvet’, a kopulí se chrámku s Apenin tak smutně dívá v dolů svěží klín.
A refektář má podepřený strop od posledního zemětřasu dob, leč starou fresku ještě jsem tam zřel a s malířem i mnichem soucit měl.
Cookies on Poetry Cove