Jako hromu burácení
přes mračlivá nebesa,
přes brázdy a přes kamení
hřměla jejich kolesa,
hrozivá a obrovitá,
tu se rez, tam krev se chytá,
a zas v slunci blesk se mih’
na jich osách mohutných.
Hned tu stojí jako skála,
rudý kalich nad ní vál,
žhavá záře za ní vzplála,
a již zas se řítí dál
strašlivých těch vozů řada,
na balvan tak balvan padá,
valí se vstříc záři, tmám
těžce jako osud sám...
Znikla vozů jízda hrozná
v minulosti jako v snách,
nových věků syn ji pozná
jenom v starých kronikách;
i ta píseň velká, smělá,
která v koles rachot zněla
jako samé bouře dech,
nechví se již na retech.
Ale básník nové doby,
zapadaje do snění,
otevírá staré hroby,
vidí v jasném vidění
vozů těch let velkolepý,
na jednom z nich vůdce slepý
jako titán výš se zved’,
knihu v ruce, kyne v před.
I ten přízrak zmizí v mále,
ret však v bázni oněmí,
je mi, jak bych slyšel stále
dálný rachot pod zemí.
Nechť ty vozy se svou tíží
vzdalují se nebo blíží,
cítím, že to dosud zem
duní jejich ohlasem.