Jako prázdný, mrtvý, němý,
stojí starý Faustův dům,
máj, jenž kol se snáší k zemi,
nevzbudí jej z tichých dum;
v šeru jako v lesku záře
stojí, vnořen v báji svou,
jako duše samotáře
nad snů vlastních hlubinou.
Jinak bylo v dávných letech,
světla plála v duchů rej,
kámen holý pučel v květech,
z par kmit’ svůdný obličej;
v tichou hudbu čarozvukou
časem ostrý vpadnul checht,
a Faust, trýzněn žízní, mukou,
do skrání tu vrýval neht...
Přešly věky – poetický
přísvit smetly domům s čel,
ale divno! Bol jen lidský
do Faustových zavřen cel;
nad tím domem osud visí
bez proměny v každý čas,
tam, kde trpěl člověk kdysi,
po staletích trpí zas.
Ironicky zní ta shoda,
kde před řadou bájných let
vším, co v nitru lidstva hlodá,
zachvít chtěl se lidský ret,
kde po všem pjal ucho chtivé
pochybami štvaný duch,
po staletích jako dříve
člověk stojí – něm a hluch.
A dům starý na náměstí
zamčen, ztracen do snů svých,
jenom v čas, kdy listí chřestí
v smutných nocích podzimních,
příšerný ston vzbudí spáče,
ze sna v ráz je vyleká:
větru hlasem Faust tu pláče
zas nad bídou člověka.