Žil kdys v Čechách doktor Kytl –
už to moře časů –
do tenat se kouzla chytl,
zapsal duši ďasu;
znal však, jak se nemoc škrtí,
před nosem bral lidi Smrti,
a to bez zápasu.
Z blízka, z dáli – k němu vlekl
se kde jaký chorý,
doktora se neduh lekl,
třeba nebyl sporý;
doktor, jak už byl by duchem,
k pacientům lítal vzduchem
přes doly a hory...
Stonal v Praze mocný hrabě,
kolem lože kmitla
se už Smrt, již dýchal slabě –
povolali Kytla;
a ten přihřměl po oblaku
na svém plášti jako v mraku,
nová naděj svitla!
Ve vratech však sluha měří
od hlavy jej k patě,
zdrželi jej blízko dveří:
„Kam v tom sprostém šatě?
V kabátě tom, patří v smetí,
nelze jíti ke hraběti,
jiný čeká na tě.“
Oblékli mu kabát drahý,
doktor slova nedí,
u hraběte stáhne tahy,
mlčí jen a hledí...
„Nuže, promluv, budu zdravý?“
– Čertův kabát! – doktor praví –
nedá odpovědi!
Přinesli mu kabát starý,
doktor začal tříti,
mazat, klnout: Smrti, vari! –
vracelo se žití;
doktor domů lít den druhý,
hrabě mohl mezi druhy
vesel jíst a píti!...
Byl to chlapík doktor Kytl,
pravzor kouzelníka,
že se dnes tu neocitl,
škoda převeliká!
Co se v Čechách našich lidí
za svůj prostý kabát stydí,
za jiný jej svlíká!
Místo aby, hrdosť v čele,
řekli v panské síni:
Chcete-li nás – vemte celé
i s tím, co nás viní;
nechcete-li – dobře taky,
čert vem pýchu i ty znaky –
tací jsme, ne jiní!