Země české dědicové usedli si v těsný kruh, plane zrak jim, chví se rtové, cosi šepce druhu druh.
S bábou svou tu svatý kníže, Vojtěch, Ivan, Norbert, Vít, a ten světec jemu blíže moh’ by asi Zikmund být.
S Damianem Kozma, Crha za Methodem v radu vklouz’, nepokojně Prokop trhá opatský si dlouhý vous.
Vedle něho svatý Jiří na své kopí upřel hled, po boku mu ještě čtyři svatí sedí nebo pět.
Povstal kníže: „K vám i ke mně co den letí výkřik sem: ,Dědicové české země, spaste, spaste svoji zem!‘
Nebo zem, již zveme svoji, věčný neklid, věčný svár, snáší křivdy, v tuhém boji nepřátel ji trýzní spár.
Svolal jsem vás v rajském sadu, mám své Čechy stále rád, aby každý dobrou radu moh’ v té těžké věci dát!“
Ludmila tu svatá vstane, kolem šíje rudý pruh: „Všecky nářky, všecko plané, pomoci-li nedá Bůh!
Pojďme všichni k trůnu Boha, v klín mu složme velký žal, spojme k prosbám ústa mnohá, by té zemi požehnal!“
Povstal Method: „Řeči plamen proti křivdám bych jim vnuk’!“ „A já sílu pevných ramen!“ zvolal Jiří v rady hluk.
„Jenom zvolna“ – Vojtěch svatý – „slyšte také radu mou, vnuk’ bych Čechům, jsou mi braty, raděj rozum s rozvahou!“
„Ano, ano!“ Zikmund kývá. „Pomoc bratrů!“ Norbert šplích’, ale rada jeho splývá v utajený sotva smích.
Všichni se již vystřídali, přidali se k těm či k těm, jenom Prokop tvář si halí, škube vous a sedí něm.
„A co Prokop?“ – kníže ptá se – „co by Prokop vnuknout chtěl svojim Čechům milým k spáse, z jejich bídy žel, ó žel!?“
Povstal Prokop, zvolna vece: „Český lid je lidem mým, třeba mnich jen prostý, přece jednu radu pro něj vím!“
Všichni svatí mlčí v touze, každý na něj patří tich. Prokop však se usmál pouze a jak bleskem berlou švih’.
Cookies on Poetry Cove