Kam, kam se poděly ty housle tajemné,
jichž v nocech hlubokých se s věže třásl hlas?
Přes mříže žaláře jich vzdechy dojemné
se chvěly daleko co noc, než měsíc zhas’.
Jich zvukem probudil se ze sna mnohý spáč
a dlouho naslouchal pak dojat zvukům těm,
jak zněl v nich tichý stesk a spjaté duše pláč
a touha svobody v nich tála sladkým snem.
A náhle divoce to zaskřípalo v nich,
a bouřným akkordem se vlnil vzdor a hněv,
jak poutem lomcoval by vězeň, ve dne tich,
jak chtěl by dáti vše volnosti za úsměv.
Kam, kam se poděly ty housle s písněmi?
Kdes praskly, shnily pak – je dávný tomu čas.
Však o té pohádce jak myslím, zdá se mi,
že housle čarovné ty slyším zníti zas.
Že spjati doposud, je tisknem’ k sobě blíž,
a co v nich znělo dřív, že zní v nich ještě dnes
ten veliký náš stesk, ta velká naše tíž,
ta touha volně žít, která je duší ples.
Zni, písni naše, zni! Však přijde jednou svět,
a čarem tvojím spit, se dotkne prstem úst,
ty svatá útěcho těch našich teskných let,
on těžko pochopí, jak mohla’s tady vzrůst.
Pak světem rozletí se, světem dalekým
tvá nota vítězná a naše radost v ní –
však dnes buď ještě dost, když vroucím hlasem tvým
se aspoň někdo z nás tu ze sna probudí!