Šel s Petrem Kristus skrze české kraje
a zřel, jak vše tu září, kvete, zraje.
A když se rozhlíd’, pousmál se jemně:
„Hleď, Petře, krásná je ta česká země!“
– „Ba krásná, Pane, veselá a svěží,
a slunce na ní jako úsměv leží.
Zde pole, lesy, luk čarovné vděky,
a což pak, Pane, ty ryb plné řeky!
Hoď síť – ryb spousta – nad ně v světě není,
a vyznám se já trochu v rybaření!
Zde pláň se žírná střídá s vrchů obry,
a lid? – Tenť jako beránek je dobrý!“
Jak v snách děl Kristus: „Dost jsem krajů schodil,
však v zemi té, věř, rád bych se byl zrodil!“
– „A jakby tady splnilo se, Pane,
co bylo psáno, že se s Tebou stane?“
se tázal Petr, lov se mu tu skytal,
neb za slova rád jako ryby chytal.
Tu Kristus pravil, k zemi skloniv zraky:
„Zde, Petře, byl bych ukřižován taky!“