Byl u cesty jsem stromem jen,
ký div, že list mi střísnil prach,
ač po dnešní mi zůstal den
ten půvab čistých liljí drah.
Zprv duši jímal divný strach,
a chtěla mříti pro svůj sen,
však zvolna, v proudu jiných snah,
si zvykla – prach byl usazen.
Leč v tom, co pěl jsem, co jsem snil,
jak reflexem svých lepších chvil
já sněžně byl vždy čistý,
jak nebem poslán, všední kal
by jarní déšť mi omýval
a skrápěl duše listy.