Hle, květ tichou radostí se třese:
„Ach, pan Čmelák! To jsou u nás hosti!
Nu, jen pijte medu po libosti,
a co, prosím, nového je v lese?“
Čmelák pije, nenasytně cpe se,
a když cítí, že by měl už dosti,
loučí se – má návštěv prý až k zlosti –
neví, hlupák, lásky vzkaz že nese!
Je to jako když jsme ve škole
při latinském školním úkole,
když kol chodil s důstojnou svou lící
profesor náš, kluci rozpustilí,
překlad na šos jemu přišpendlili,
a on zadním odnes komposici.