Láska šla, anděl nejkrasší z nebe,
k Bohu, jenž seděl, níž čelo své chýle.
„Dolů leť k lidem, posílám tebe,
k průvodu dám ti dva holoubky bílé!“
Přišla zpět Láska: „Bože, dar jiný
dej mi, ó, prosím tě – nedávno tomu,
co mi – ó, věř mi, nemám v tom viny –
holoubci odlétli nazpátek domů!“
„Nuže, sleť na zem, ze hlubin moří
perly si vylov, jež budou ti k zdobě,
každá z nich leskem měsíčním hoří,
na šíji bělostnou připni je sobě!“
Přišla zpět Láska. Pravila v štkání:
„Perly jsem ztratila na svojí pouti,
není jich všude, šla jsem teď plání,
květy jen vidím tam v travách se pnouti.“
„Tedy měj květiny, ty děti země,
planoucí, zářící na štíhlém stvolu!“
Usmál se anděl zticha a jemně,
rozpjal svá křídla a spustil se dolů.
Proniká Láska bohaté, chudé
hory a kraje, města, vsi stranou;
všude je ona, a květy jsou všude,
rostou a kvetou a voní a planou!