Je první láska chudičká a čistá,
jak bledý jarní chvějící se květ,
vždy bojí se, že není dosti jistá,
že probudila v duši nový svět.
Však příliš záhy vypučel květ bílý,
a tepla, síly dosud není v nás,
tak v první bouři láska hlavu schýlí,
květ spálí první jitra chladný mráz.
Pak přijde láska, která plane divě,
a ve všech žilách cítit její žár,
tak hoří mák jen planý v zlaté nivě
jak ona v žití všední suchopár.
Však i tu lásku ostrá kosa setne,
neb schladne sama v mlze jesenní,
a ve tvá prsa v tiché kráse květné
zabloudí láska – láska poslední.
Ta jenom květ, jejž tvoje jizba chrání
kdes v teplém koutě nebo na oknech,
dnes, zítra, denně, ano do skonání
a ještě v rakev cítíš její dech...