Co se to dnes se mnou děje,
ruka se mi stále chvěje,
práce šla mi vždycky lehce
a dnes ne a nechce.
Co mne zbudil úsvit ranní,
myslím stále jenom na ni,
a kam zrak se jenom stočí,
vidím její oči...
– K práci jsem jak k tanci byla,
ať jsem žala nebo šila,
a dnes každou chvíli klesnu,
bdím či bloudím ve snu?
Špatně se to vede práci,
když se duše někam ztrácí,
myslíš-li pak také trochu
na mne, zlatý hochu? –
Co as moje dívka dělá,
hbitá jako zlatá včela,
jistě její ruka měkká
rosnou trávu seká.
Skřivánek si v modru zpívá,
ona se tam za ním dívá,
ale nad vše půvabněji
zní ta píseň její...
– Jak se mému hochu vede?
Stojí asi v dílně šedé,
rudá výheň hoří vzadu
jak mrak při západu.
A jak rudá výheň září,
politou má zlatem tváři,
a on buší – třesky! – třesky!
jak by to kul blesky. –
Potkám dívku. Ptám se stranou,
proč má ruku ovázanou.
– Ruku, jak jsem ráno žala,
jsem si posekala. –
Ruku? Je jí věru škoda.
Ale divná shoda!
Při výhni dnes v téže době,
připálil jsem ruku sobě.