Dva pian ladiče já potkám vždycky z rána,
od svého dětství už ty postavy dvě znám,
kdy ještě sedala má sestra u piana,
ti starci sehnutí též chodívali k nám.
Jdou zvolna pospolu a pod paží se vedou
do práce společné z malého domu vrat,
ten jeden navždy zrak má zakryt clonou šedou,
že bratra nevidí se klidně usmívat.
Tak půjdou v poledne a večer domů zpátky,
dvě duše smířené se vším, co dává den,
jež mají pro sebe jen neděle a svátky,
kdy slavně otevře se Liszt a Beethowen.
A čítám v tváři jim a dí mi vrásek runy,
jak jeden druhému svůj obětoval věk,
jak šťastni! dovedli svých srdcí jemné struny
tón jeden naladit na píseň vzpomínek.
Ó tichý soulade a duše hudbo svatá!
ti mohou klidně zřít, jak bělí se jim vlas,
jak za večerem den a za dnem večer chvátá,
a jak jde noc, jde mha, sníh padá, vane mráz.