Labuti bílé světélkují
na tichém, tmavém jezeru,
andělské tóny vzduchem plují
po zvonů sledním úderu.
Zavál dech v alej, která vroubí
jezera břehy, utichlá,
nebo to vlastní z plné hloubi
duše má sobě oddychla?
Zvolna se, zvolna tmí a stmívá,
za světlem světlo zhasíná,
duše má měkce v noc též splývá
jako ta celá krajina.
Čas je, kdy přáno spát i vině
v hlubinách duše bez hnutí –
tiše, ó, tiše po hladině
plujte mi, snů mých labuti!