Jednou tam a jednou sem
kyvadlo se mihá zlaté,
nestaví se, nepomate
věčně stálým pohybem.
Večer, z rána, k poledni,
v zimní noc, tu dlouhou celou,
síně mé je duší bdělou,
v svátku den i ve všední.
V tiché noci v jizbě sám,
poslouchám je. Cos mne mučí,
vrhá pochyb do náručí,
zmítá mnou až k hlubinám.
Cos dí: Pravda! Cos dí: Lež! –
Láska, štěstí! – Blud to samý –
Oblakem jen! – Hlubinami! –
Věčný život! – Zahyneš!
Jak by duše hodin těch
v prsou mojich byla skryta,
tak se to tam kývá, kmitá
ve záři a ve stínech.
Usnout, usnout raději!
Z hodin v tom to vážně bije,
ten, kdo spí, ten neslyší je,
ale já se zachvěji.
Cítím v samých pochybách,
že nám prchá život celý! –
Hodiny se odmlčely.
Došly. Klid jen kolem táh’...