Oslábl slunce žár a svit,
chladně tak s polí to vane,
do mlhy luh i bor je skryt,
na stavu jeseně tkané.
Sežloutl list a zvad’ a spad’,
s bohem pták poslední dává,
bez květů meze, pustý sad,
sotva že zašustí tráva.
Ale proč vadnou květiny,
které tu v síni mé živy,
mrazík k nim nevnikne jediný,
vítr je necuchá divý.
Bezpečny, jisty, ukryty,
v pokoji teplem to dýchá,
proč jenom vadnou květy ty,
vadnou a chřadnou tak zticha?
Ba, již jim dobře rozumím,
květinám v světnici svojí,
svazkem je přeci cos tajemným
s těmi, co venku jsou, pojí.
Jistě bych v dálný, lepší svět,
v bezpečí, nádheru vkletý,
skolébán klidem na pohled
jako ty v síni mé květy,
kdybyste tady, kolem mráz,
hynuli, drazí a známí,
jistě bych také, jeden z vás,
umřel tam v daleku s vámi!