Co obrazů jste daly nám, ó, květy,
již k písní sladkých nelíčené zdobě,
vše, vlas i ňadra, líce, dech i rety,
cos podobného ve vás našly sobě!
Svých barev hrou a dechem, jenž tak milý,
a láskou k slunci, těkavému hostu,
jste básníkovou klenotnicí byly,
kde pro svou píseň našel dosti skvostů.
Ach, to byl čas, kdy ještě poesie
se lučinami brala, dívka bosá,
vlas dlouhý a šat volný kolem šíje,
a květy v ruce, v kterých plála rosa.
Dnes poesie hraje velkou dámu
a za novými obrazy se honí,
teď ženy zrak je modré šero chrámů,
a její dech jak drahý parfum voní.
Je pravda, dávno již to není nové,
však přec jen, přec je nejkrásněji říci:
ty čisté oči, oči pomněnkové
a jabloňový nádech bledých lící!