Na třídě stát líno,
obcházeti stoly,
viďte, signorino,
že to bolí, bolí,
prodávati květy,
které nikdo nechce,
ke vší bídě, již vám život dává,
usmívat se lehce.
Davy jdou, a vozy
hrčí – táhne k páté,
a vy tuberosy
stále v koši máte;
vonných vašich růží
málokdo si přeje,
zdá se mi, že vaše ruka bílá
zimničně se chvěje.
Vzpomínáte s mukou,
před deseti lety
jak vám drali z rukou
vaše bílé květy,
platili je draze
z rozmaru i z touhy
za ten z vašich krásných tmavých očí
jeden pohled dlouhý?
Plné rty vám plály
jak list kamelie,
svítila již z dáli
sněžná vaše šíje,
sama květ jste byla,
žel, tak krátce, krátce,
dnes už se jen usmíváte při tom
jako při pohádce.
Vlny, zniklé vlny,
a tak dávno k tomu!
dnes už košík plný
vrátíte as domů
do špíny a puchu,
do té bídy kleté,
signorino, co tu ještě muky,
nežli dovadnete!
Ó, tak vědět pouze,
mládí květ kde mají,
létla byste v touze
pro něj po všem kraji,
nocí, dnem a nocí,
šíleně se hnala
a teď byste, signorino, viďte,
již jej neprodala!
Marné fantasie,
viďte, signorino,
jednou se jen pije
mládí sladké víno;
dnes je tak a zítra?
dobře víte, jednou
že vás svadlou pohozenou kytku
na ulici zvednou...