Své hnízdo pták ve tmavé skrývá houští,
kam ani vánku vlna nezašplíchá
a noc když přijde, tmavý les i lícha,
jen po nitkách se bledý měsíc spouští.
Ó, do jakých my utečem’ se pouští
s tím štěstím svým, jež v prsou našich dýchá,
a v jakou šeř, jež pohled nedopouští,
je stajíme, rci, duše moje tichá?
Kam před zlovolným zrakem as je skryjem’,
kde před závistí bohů jisto bude
a před osudu neuprosným kyjem.
A ty se tulíc, šepotáš mi plaše:
Je těžko, viď, je skrýt, když zradí všude
můj smích, můj smích to velké štěstí naše!