Ký asi sen, nám neznámý a skrytý,
tvou duši schvátil, mistře, dravou řekou,
když pod tvou rukou umělou a měkkou
ten nádherný kůň rostl obrovitý!
Zda v snách jsi spatřil titánů boj lítý,
či oře, které nebem slunce vlekou,
či zemi zřel jsi šerou, dávnověkou,
když kentaurů se chvěla pod kopyty?
Před dílem tvým já udivený stoje
a v mohutnost se jeho noře zticha,
jsem viděl v duchu pevné hradby Troje.
A zdálo se mi věru, v každém mžiku
že vyraziti musí z koně břicha
s kopími, luky řada bojovníků.