Kol divadla jsem kráčel po neděli
a kulisy ven právě vynášeli.
Tak byly vetché, z chatrného plátna
i záplat plny, malba na nich chvatná,
a od oken a sloupů do křoviska,
vše hrubé, když to zraky zřely zblízka,
a slunce svit když pad’ k nim odevšad –
já viděl každého se cestou usmívat.
Zda nejsou ty to, v chvilce ptám se příští,
jež ladný obraz daly na jevišti,
k nimž večer při stu lamp a zlatých světel
náš zanícený pohled často letěl;
zda nejsou ty to, na nichž ještě včera
se pásly oči, kterým ústa sterá,
když opony se vzhůru vznesl nach,
své vzdechla dlouhé, překvapené: Ach! – –
Ó jak nám krásný zdá se obraz žití,
když dětské víry záře na něj svítí,
když podál ještě stojí naše noha
a pohádka se v hlavě spřádá mnohá!
A po letech, když vidíme jej blíže
a v pravém světle – ó té klamu tíže!
Zda je to týž, se hluboký ptá vzdech,
jejž viděli jsme v mládí svého dnech?