Ó kukačko, ty v modré šeři
kdes utajený proroku,
jen kukej, nikdo neuvěří,
co věstíš v lesa hluboku!
Já cítil, jak mi líce blednou,
když jednou jsem se tebe ptal:
Jak dlouho? A tys jenom jednou
mi zakukala opodál.
Ach, rád jsem, že tě slyším tady
a že ti to dnes mohu říc’,
v svém srdci cítím život mladý,
viz ozářenou moji líc!...
Kdys láska prošla srdci dvěma,
a dvojí rty se ptaly tě:
Jak dlouho? A ty jako němá
jsi utichla v svém úkrytě.
Ó bído! Tedy nikdy svoji?
Pak raděj černý příkrov mar!
A v malém domku krytém chvojí
už dávno šťasten lidí pár.
Tam láska byt má neustálý,
ten kout je tich a odlehlý,
a já tak rád zřím k domku zdálí,
když večer světlo rozžehli...
Však vidím, jak jsi tenkrát lhala,
a vše, co věstíš, jaká lež,
a že ti plesem, lhářko malá,
když koho v lese oklameš!
Však přece aspoň v jedné věci
ty pravdu mluvíš. Když se ptám:
Ó kukačko, ach řekni přeci,
co milých šlo tu jako v chrám;
co polibků les viděl v mechu,
co srdcí v sladké závrati:
ty kukáš, kukáš bez oddechu
a nepřestáváš kukati...