Již bílý den se šeří v pláni,
jsi připraveno, dítě mé?
Ty, matko, dej mu požehnání,
a do továrny půjdeme.
Jen udělej mu křížku znaky,
nech pláče, vždyť jsme nuzáci,
mně značila jej matka taky,
když prvně šel jsem na práci.
Zde na čelo, ať třeba tíží
se sklánělo kdys v starostech,
se nikdy nectně neponíží
pro úsměv, halíř, jedu dech.
Zde na rty, aby slovo ryzí
s nich padlo vždy, jež rozhodne,
je nestřísnil zvuk mluvy cizí,
ne naší a nás nehodné.
A na srdce pak naposledy,
a zde ho nejvíc potřeba,
by neskryly je tvrdé ledy
v té tvrdé práci pro chleba.
Již s bohem. Tedy prvně k boji,
zkad vychází tvář vrásčitá!
Pojď, dítě, dej mi ruku svoji –
pojď, dítě – den již prosvítá...