Ten zlatý den byl jako dítě krásné,
jež posláno v svět bylo s květů rohem,
ó, pojď, a nežli v šera stínu shasne,
své vzdychněme mu vděčné: s bohem, s bohem!
Pln záře byl a vůně, úsměv samý,
tak radostný a laskavý a smavý,
jak vánek dubna stromu korunami
se měkce nesl kolem naší hlavy.
Květ písně nové na mé srdce vložil,
v tvém oku z něho touhy žár se nítí,
a s novou krví, jež nám vtekla do žil,
v nás křídla zvedá víra v nové žití.
My jeho zář a dech jsme lačně pili,
ne míň než květ, ne míň než útes skály,
a jak chtěl on a rozmar jeho milý,
jsme laškovali, pěli a se smáli.
A ještě máme v duši jeho vůni,
a jeho plápol chvěje se tam ryzí,
o on, ach žel, tam, vrch kde modrý trůní,
nám za obzorem ztrácí se a mizí.
Ó, hleď! to žhavé, smutně krásné plání,
kde velká brána západu se klene!
To mroucí den, z tmy zrozen, v tmu se sklání
jak dítě k matce, na smrt rozpálené.