Zřím údol širý. V dlouhém jeho pruhu
se táhne řeka v stromoví a luhu,
pak v dáli blyskne v náhlém polokruhu.
Ni nezašumí, ani nezašplíchá,
jak jedna plocha, jako pole lícha
jen plyne velká, zářící a tichá.
Oblázků plný břeh je, pískem zlatý;
tu čeká prám, u vrby silné paty
je řetězem spjat, jenž je rezovatý.
A v řeku patří nebe mléčně bílé,
zříš ku hladině schýlen, každé chvíle
jak zlatý oblak letí po něm, píle.
V ní strom se zhlíží, ztracen v jarní dumu,
pak pták, jenž vzletí v křídel svojich šumu,
a dlouhé hřbety fialových chlumů.
A s protějšího břehu mladá žena,
jež s podkasanou sukní po kolena,
ve proudu máchá prádlo, nachýlena.