Kol nízkých domků městem cesta běží.
Až za městem je rozhled. Jak pár věží,
hle, topoly ční nad nevelkou tůní
se slizkým kalem, s bahna silnou vůní.
A jako šňůra silnice jde bílá,
prach bílý na ní leží nepohnutě,
strom stíny nad ní nikde nerostýlá,
jen podle ní to právě zkvétá žlutě.
A s obou stran jsou luka. Jejich tráva
je vysoká a pták v ní zapadává,
co hnízd tam as a jaké skryté světy!
Skrz dlouhou trávu problyskují květy.
Kdes řeka plyne, tu však vidět není;
jen luka zřít, kam oko dálku stihá,
jich travin vlny, jejich tiché chvění,
jak země hruď když v oddechu se zdvihá.
A chvěje se to do nezměrné dáli,
až zeleň luk, běl silnice, jež pálí
tě do oka, když upřeně se dívá,
v lem táhlých lesů na obzoru splývá.
Před bouřkou právě. Nebe modrošedé.
Prach bílý zved’ se. Cosi za ním stená.
To zvolna, těžce pavuzou spjat, jede,
než přijde bouř, vůz páchnoucího sena.