Houstnoucích stromů obrys neurčitý
do stínů noci tónem splývá měkkým,
veliký měsíc duchem dávnověkým
za houští svítí na půl v mraku skrytý.
Tu tam jen blýsk’ v trav chumáč dosud sytý,
ve hlíně mokré, rozejeté někým,
nad tůně pouze cípem nedalekým
jasněj’ se lesknou mlžné jeho svity.
Hřbitovem snivým, nad nímž mír se sklání,
celý kraj zdá se, v kterém slyšet není
živoucí duše ani zadýchání.
Hluboké ticho vlá přes les i lada,
jenom jak tepny země slabé chvění
slyšet je, listí jak tak zvolna padá.