U kamen stojí kolébka –
venku se nevlídně smráká –
je jako prázdná skořepka,
jako klec, v níž není ptáka.
Ženě se večír, v poledne
jizba zdá pustá a sirá,
jak na tu kolébku pohlédne,
slzu si před mužem stírá.
Z okna ten sešlý od trudů
dívá se, dívá a mračí.
„Odnes to, ženo, na půdu,
když tě to svádí jen k pláči!“
Říká to stále, celé dni,
žena ji na místě nechá,
pláče, vždyť přec jen poslední
v slzách je každého těcha!
Nechá ji státi na světle,
jako se nechá klec státi,
zdali snad přece uletlé
ptačátko do ní se vrátí.