Jak v dřímotách jsem posavad
dlel v loži domova,
zpěv kohouta v sluch dnes mi pad
jak trubka kovová.
Ó, dík ti, jitra herolde,
ó, vřelý tobě dík,
že slyším prostřed města zde
zas jedenkrát tvůj křik!
Já slyším tě a ve snu zřím
kříž u cesty a les,
zalitou světlem slunečním
v topolech skrytou ves.
A potok, jenž jde olšemi,
jak táh by stříbro šnek,
a v modré výši nad zemí
shon čilých vlaštovek.
Dvůr ve snách zřím a dívčici,
džber v ruce, jíti v spěch,
šat podkasaný, na líci
i lýtkách slunce žeh.
A košiláčky před domy
a louky, jas a klid –
a tolik líto, líto mi
je oči otevřít...