Tak tady jsi, můj drahý Goldoni:
hůlečku v ruce, klobouk třírohý,
šosatý kabát, dlouhé punčochy,
střevíce s přezkami, a s úsměvem
se v Benátek svých díváš ruch a šum.
U sochy tvojí jak bych nevzpomněl
si svého učitele vlaštiny,
s nímž prvně čet jsem frašné tvoje hry,
jak smál se a jak poskakoval si
až samým blahem, z očí vytíral
si slzy smíchu, dobrý stařeček,
že někdy ani nevěděli jsme,
zda nad tvým vtipem usmíváme víc
se nebo nad ním. Když jsem před lety
tě viděl tady prvně, tenkráte
ti seděl holub na tvém kloboučku,
tak bez hnutí, tak jako neživý,
že v prvním mžiku ani nevěděl
jsem, zda část sochy, nebo před chvílí
z piazzy di S. Marco přiletěl.
A dnes, co vidím? Černá kočka tu
na piedestalu tvém se vyhřívá
na horkém slunci. Ano, zdá se mi,
že trvalý zde zvolila si byt,
neb lidé nosí zbytky jídla sem
jí jako bůžku, modle posvátné,
a na misku je kladou. Hladím jí
srst její hebkou, přede pokojně.
A bláhová tu náhle myšlenka
mne jímá, drahý Goldoni, že to
je duše tvá, že po všem bloudění
(vždyť kočka vždy se vrací v starý dům!)
se vrátila ve Venezii svou
a spřádá dál tu svoje živé sny.
Že’s nebyl vždy jen šprýmař rozmarný,
že společnost jsi často také ťal?
Oh, vždyť ta kočka, cítím na ruce,
má na podiv též hbitý, ostrý dráp.