Ach, ony noci nevrátí se více,
kdy od večera čet jsem, čet a čet,
jak struny nervy, horečnatý hled,
dech stajený a rozpálené líce:
Co vedle hasla lampa již neb svíce,
den venku vzbuzen šeřil se a bled,
zvon rozzvučel kdes kovový svůj ret
a vlaštovky křik zvedly, létajíce.
Teď někdy zrak, jak po knih letí řadě,
u mnohé stane, blýskne to v něm mladě,
jak by chtěl říc’: „Víš ještě?“ jeho plam.
A jako starý voják vysloužilý
šíj svého koně, svazek zvláště milý,
jak jdu jen kolem, na hřbet poklepám.