Kluk, malý lotr, jak by neměl cit,
jak skála tvrdý, nedbá, když dá ránu,
při dětských rvačkách sáhne po balvanu,
jen zuby a pěsť zatne, když je bit.
Tu malá Boža umře – shasl svit
těch krásných oček! – v rakvi leží k ránu;
jdou otec, matka, sousedé – kluk v lánu
se toulá sám. Až když je sama, klid
v svých líčkách, přijde, šeptá v tvář tu lednou:
„Víš, Božo, jak jsem v zlosti kop’ tě jednou,
to není z toho, viď?...“ A očka spáče
se nezvednou... „Mně líto je to, věř...!“
Nic. Ticho. Slunce padá na kadeř.
Jak tiše spí!... A hoch tak hořce pláče...