Když poprvé jsem z jara vyšel ven
a viděl trávník svěží,
já stěží
jsem odtrh’ oko jako okouzlen.
Po dlouhé zimě, jejíž mrazný chlad
až do té naší hrudi
tak studí,
tou zelení jsem podivně byl jat.
Tak život zklamav, odvyká nás hřmít
a chvět se v divoké touze,
a pouze
vždy méně přát si učí, méně chtít.
Co nestišilo, neskojilo dřív,
to pak nám stačí,
i k pláči
to pohne, nad čím byl kdo dříve zív’.
Jsme potom vdečni i za schladlý cit
a všeho toho málo,
co hřálo,
i za život, i za smrť, jež dá klid.
A jenom tak je možno zříti, v svět
jak opuštěn svou silou
a s bílou
se hlavou ještě pousmívá kmet.