Dávno huž, co míli v Klenčí
na voltáři toho černýho.
Svatyj Prokop na řetěze
sice pevnou rukou držíl ho –
Hale ten čert bul přec jako živý,
ha tak dělal samý neplechy,
haž se dovíjaká čertovina
dostála i z toho pod střechy.
Čertův tabák rozmoh se jim šudýš,
po lesích i v samým vobilí,
v půzimku ha v zimě se tám pořád
sami čertí zrovna ženili.
Hale tuto bulo šecko málo,
věčí trest míl přijít na Klencký:
radášek se tuten vod voltáře
vobracíval nyjrač na žencký.
Vočma svýma po ženckých vám blyjskal,
že se hani modlit nemohly,
mušely se teký na něj dívat
ha pak v hlavach míly věce zlý.
Dětma jejich samí čertí šili,
lucipeři buli chasníci,
ha z tich voček divčát, chraň nás Pámbů,
smíli se vám samí čertíci.
Haž pak jedný mámě se to stálo:
zdravý děti dje huž v senci má,
hale co se íčko narodilo,
díďátko je černý s růžkama.
Tuto bulo přec huž drobet mnoho,
ha tak čert ten mušel do peci,
hale nevím, asli moudrý bulo:
komínem moh nyjlíp hutéci.
Já sem haspoň viděl v Klenčí vloni
jedny voči – hezký, habych řek,
ha z tich zase koukal a mňe smíl se
možná dost ten klenckyj radášek.